Bydlíte-li v rodinném domě, vlastníte-li zahradu či jinou nemovitost, určitě jste již někdy komunikovali se svými sousedy. Jestliže jste probírali nepříjemnou věc, možná Vás po vychladnutí hlavy napadlo, kdo má vlastně pravdu. Na některé otázky si můžeme odpovědět, vezmeme-li do rukou občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.).

Ten se v části třetí, hlavě II., dílu 3. zabývá vlastnictvím včetně jeho omezení a právě omezení vlastnictví v § 1013 a následující je to, co nás zajímá nejvíce. V úvodních ustanoveních nám zákonodárce sděluje, že ocitne-li se sousedova movitá věc či zvíře na Vašem pozemku, máte povinnost jej bezodkladně vydat jejímu vlastníku nebo umožnit vlastníkovi vstup na Váš pozemek. Představme si např., že sousedovy děti překopnou fotbalový míč na náš pozemek. Pokud sami míč nevrátíme, musíme sousedovi umožnit k nám vstup, aby si předmět mohl odnést sám. V případě, že by nám „cizí“ objekt způsobil škodu, můžeme po vlastníkovi žádat rovněž úhradu škody s tím, že do doby, než dojde k samotné úhradě, máme k věci zadržovací právo.

Velmi častým kamenem úrazu jsou stromy a další skutečnosti s nimi související. Půjdeme-li systematikou zákona, měli bychom si nejprve poodhalit, jak je to s plody, které se ocitnou na sousedním pozemku. Všechna jablka, hrušky, švestky a další ovoce rostoucí na stromech nebo keřích, jež spadnou na sousední pozemek, jsou vlastnictvím souseda. Musíme však podotknout s jednou výjimkou – jestliže by byl sousední pozemek veřejným statkem (např. by jablka padala na chodník), patřily by plody nám, vlastníkům stromu.

Se stromy dále souvisí kořeny a větve, které mohou přesahovat na sousedův pozemek. Domníváte-li se, že můžete jako dotčený soused tyto části stromů bez ostychu ořezat, jste na omylu. Tato zahradní úprava podléhá hned několika podmínkám. Za prvé musíte vlastníka stromů nejprve požádat, aby větve odstranil sám. Až poté, co nebude reagovat na Vaši žádost, můžete ve vhodném ročním období přesahující části samozřejmě co nejšetrněji ořezat sami. S větvemi pak můžeme libovolně nakládat, protože tímto stanou naším vlastnictvím. Pokud bychom však celou likvidaci činili pouze z důvodu, že nám jedna větev překáží ve výhledu, ačkoliv zbytek zahrady máme volný, nevešli bychom se pravděpodobně do znění zákona. Ten totiž klade jako jednu z podmínek způsobení škody nebo jiných obtíží přesahujícími větvemi. Tyto škody a obtíže musí navíc převyšovat zájem na zachování stromu jako takového.

Stále ale mějme na mysli, že výše uvedené striktní podmínky se vztahují na časti stromů a keřů. Půjde-li o jiné rostliny, zde mají sousedi volné ruce, mohou přesahující části odstranit šetrným způsobem bez jakýkoliv dalších podmínek.

Na závěr této problematiky by ještě stálo za to zmínit určité preventivní ustanovení § 1017 občanského zákoníku. V tomto se zákonodárce vypořádával s otázkou vysazování stromů v blízkosti společné hranice pozemků. Chystá-li se soused vysázet stromy v blízkosti společné hranice, můžeme po něm žádat, aby se takového jednání zdržel. Jestliže jsou již stromy vysázeny, můžeme dokonce žádat jejich odstranění. Důležité jsou ovšem vzdálenosti, které jsou v zákoně uvedeny. Jedná-li se o strom přesahující obvykle výšku 3 m, můžeme žádat, aby byl vsazen minimálně 3 m od společné hranice pozemků. U ostatních dřevin je vzdálenost 1, 5 m. Pravidla se však nepoužijí, sousedíme-li s ovocným sadem, lesem nebo je-li předmětem sporu chráněný strom. Nicméně je nutné zmínit, že jiné zvláštní předpisy stejně tak místní zvyklosti mohou zákonem stanovené limitní vzdálenosti stanovit odlišně.

Vážený Josef K. ……………..

Ať už jste se s termínem prokurista setkali při četbě románu Franze Kafky či při jiné příležitosti, nepoložili jste si náhodou otázku, kdo to ten prokurista vlastně je? Pokud ano, pokračujte dál, pokusím se Vám na následujících několika řádcích prokuru přiblížit.

Institut prokury má svůj původ v německém právu, kde se s ním setkáváme již v 2. polovině 19. století. Na české území se dostala spolu s Všeobecným obchodním zákoníkem (AHGB, 1863). Je třeba podotknout, že ne každé právo prokuru zná. Západní země Evropy jako např. Velká Británie nebo Francie prokuru vůbec neznají.

České právo zakotvuje prokuru v zákoně č. 89/2012, občanském zákoníku, a to v hlavě III pojednávající o zastoupení, konkrétně pak v § 450 a následujících. Zařazením do této části zákona vyvodíme, že prokura je jednou z forem zastoupení. Ačkoliv bychom mohli nabýt dojmu, že se bude jednat o zastoupení zákonné (jako např. zastoupení dítěte zákonným zástupcem), není tomu tak. Prokura je formou smluvního zastoupení.

Udělit prokuru však nemůže kdokoliv. Oprávněným je jen a jen podnikatel, fyzická či právnická osoba, zapsaný do obchodního rejstříku. Nejste-li zapsán do obchodního rejstříku, byť podnikáte, nemůžete prokuru nikomu udělit. Prokuru můžeme udělit výhradně fyzické osobě, a to ke všem právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodních závodů, jediného obchodního závodu (hovoříme o tzv. prosté prokuře) nebo pouhé pobočky (jedná se tzv. filiální prokuru).

Vedle prosté či filiální prokury můžeme rozlišit dále prokuru kolektivní. Půjde o případy, kdy podnikatel pověří více osob, ty ho pak zastupují samostatně, pokud samozřejmě z udělené prokury nevyplývá něco jiného.

Ohledně omezení byl zákonodárce na prokuristy poměrně mírný. Obyčejně prokurista nemůže nakládat s nemovitými věcmi, především je zcizovat či zatěžovat. Ovšem stále musíme mít na paměti, že celý občanský zákoník je založený na zásadě smluvní volnosti, tudíž i prokura se do jisté míry dá upravit rozdílně oproti zákonnému znění, a to i v otázce omezení. Právě proto nazýváme prokuru, kdy lze nakládat i s nemovitostmi, prokurou rozšířenou.

Prokura se podobně jako jiné další skutečnosti o podnikateli zapisuje do obchodního rejstříku. Následně se tak naskýtá otázka, zda prokura vzniká již udělením nebo až zápisem do rejstříku. Vyjdeme-li však z prostého znění zákona a důvodové zprávy, dovodíme, že prokura vzniká podnikatelovým udělením a zápis do obchodního rejstříku tak chápeme pouze jako deklaratorní, tj. že jím žádná skutečnost nevzniká.

Na závěr je důležité upozornit, že prokurista má povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Zde dochází k určitému nevhodnému připodobnění prokuristy a volených orgánů právnických osob, jako jsou např. jednatelé s.r.o.

Vzhledem k tomu, jak rád a často si zákonodárce hraje s legislativou, zvyšuje se i četnost využívání slov jako platnost a účinnost. Poměrně frekventovaně se tak setkáváme s větami „V platnost vstoupil nový zákon“ či „Od dubna je nový zákon platný“. „Ach takže od dubna se budeme řídit novým zákonem“, napadne pak kdekoho. Ovšem pravda je poněkud odlišná. Abychom správně pochopili, oč se jedná, pokusím se oba pojmy v následujících větách více přiblížit.

Pojmem platnosti se v jedné větě zabývá již Ústava České republiky ve čl. 52, podle kterého je podmínkou platnosti zákona jeho vyhlášení. Z pohledu právní teorie se tedy za platný považuje takový právní předpis, který se stal součástí českého právního řádu tím, že byl náležitě publikován (např. ve Sbírce zákonů, dále jen Sb.). Okamžik nabytí platnosti však ještě neznamená, že by se adresáti takového právního předpisu jím měli začít ihned řídit, žádná práva a povinnosti jim z něj zatím neplynou.

Ve vztahu k adresátům je významnější právě účinnost. Dnem, kterým právní předpis nabyl účinnost, začal působit na vymezený okruh právních vztahů. Adresáti tohoto předpisu mu tak v podstatě podléhají, vznikají jim na jeho základě práva a povinnosti. Logicky tak vyplývá, že platnost musí předcházet účinnosti, nanejvýš se den platnosti může shodovat se dnem účinnosti.

Možná si teď říkáte, co se děje v době mezi platností a účinností. O tomto úseku hovoříme jako o době legisvakance nebo jen jako o legisvakanci. Má adresátům právní normy umožnit seznámení se s předpisem a přizpůsobení se jeho znění.

Na závěr přidávám dva příklady pro lepší ilustraci. Oba pojmy by se daly totiž objasnit i na přirovnání s koupí nové pračky. Samotná koupě je v podstatě jakási platnost, pračku sice vlastníme, ale zatím jsme ji nijak nepoužili. Až prvním vypráním vůči nám začne působit, stejně jako čerstvě účinný právní předpis. A abychom nemluvili jen v obecné rovině, můžeme ještě oba termíny prakticky ukázat na často předhazovaném tzv. služebním zákoně. Zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, který byl Parlamentem ČR přijat 1. října 2014,

* nabyl platnost 6. listopadu 2014, tj. byl publikován ve Sb. a stal se součástí českého právního řádu,

* nabyl účinnost 1. ledna 2015, tj. začal být aplikován na služební vztahy státních zaměstnanců a další typy vztahů v zákoně uvedených.